Antifosfolipidové protilátky (APLA) Antifosfolipidové protilátky jsou velmi
heterogenní skupinou protilátek, namířenou proti různým fosfolipidovým strukturám. Mohou ovlivňovat pochody na odlišných
úrovních koagulační kaskády analogicky tomu, jak se na různých místech krevního srážení uplatňují fosfolipidové
povrchy. V případě infekčních nemocích jsou protilátky obvykle ve tříde IgM. Protilátky, které se uplatňují
v patogenetických mechanismech antifosfolipidového syndromu jsou převážně ve třídě IgG (v některých případech
IgA) a jsou namířeny proti negativně nabitým fosfolipidům (např. kardiolipinu, fosfatidy serinu, fosfatidyl inositolu,
fosfatidyl etanolaminu, kys. fosfatidové). Vazba antifosfolipidových protilátek vyžaduje přítomnost proteinového kofaktoru. Nejčastějším
kofaktorem je β2-glykoprotein I, protrombin, protein C, protein S, annexin V, tkáňový aktivátor plazminogenu,
faktor XII, trombomodulin. V případě antifosfolipidových protilátek u
nemocných s primárním antifosfolipidovým syndromem je terčem protilátkové aktivity právě β2-glykoprotein I a
přítomnost fosfolipidových struktur je podružná. Naopak jedná-li se o antifosfolipidové protilátky indukované např. infekcí, nesehrává β2-glykoprotein I ve vazbě antifosfolipidových
protilátek úlohu. Předpokládá se, že vazba fosfolipidů na β2-glykoprotein I způsobí konfirmační změny, při kterých
se odhalí imunodominantní epitopy, které jsou rozpoznány antifosfolipidovými protilátkami. Klinické stavy spojené s výskytem
antifosfolipidových protilátek - autoimunitní onemocnění (antifosfolipidový syndrom, SLE)
- trombotická
onemocnění
- virové infekce (HIV-1, EBV, HSV, hepatitida B a C)
- bakteriální infekce (syfilis,
lymská borelióza, tuberkulóza)
- protozoární infekce
(toxoplazmóza)
- nádorové bujení (hematologické malignity)
- působení léčiv
V laboratoři IKEM se vyšetřuje: - anti-kardiolipin screen – IgM, IgG, IgA autoprotilátky proti kardiolipinu
Stanovení IgM protilátek je
vhodným indikátorem pro počínající autoimunitní onemocnění, IgG protilátky se vyskytují u progresivních stádií.
Stanovení IgA protilátek má zřejmě větší význam u trombózy a ztráty plodu. - anti-β2-glykoprotein IgM, IgG – titr protilátek IgG dobře odpovídá
klinickému stavu pacienta s trombózou, tromboembolismem a opakovanými ztrátami plodu. Protilátky ve třídě IgM
mají výrazný vztah k trombóze a trombocytopenii.
- anti-fosfatidyl inositol IgM, IgG - protilátky proti fosfatidylinositolu jsou antifosfolipidové protilátky, které
jsou namířené proti negativně nabitému fosfatidylinositolu. Jsou asociované s arteriálními a žilními
trombózami, s trombocytopenií a s opakovanými potraty. Jejich vyšetřením spolu s antikardiolipinovými protilátkami,
protilátkami proti β2-glykoproteinu, fosfatidylserinu zvyšují pravděpodobnost záchytu autoprotilátek proti
fosfolipidům.
- anti-fosfatidyl serin IgM,
IgG - protilátky proti fosfatidylserinu jsou
protilátky, které se vyskytují u pacientů s antifosfolipidovým syndromem (APS), systémovým lupusem erytematodes, u
jejich příbuzných ale i u zdravých jedinců. Tyto protilátky se vyšetřují v nejčastěji v izotypu IgG a IgM.
Literatura: KREJSEK, Jan a
Otakar KOPECKÝ. Klinická imunologie. 1. vyd. Hradec Králové: NUCLEUS HK, 2004, s. 595-596. ISBN 808622550x.
Příbalové letáky
|