Cirkulující imunitní komplexy v séru
Cir. imunitní komplexy (S; rel. látková konc. [1] turbidimetrie)

Lokální kód: 712 Zkratka: CIK
Kód VZP rutina: 91355 Statim:
Kód NČLP 01362
Synonyma: CIK

Princip stanovení Selektivní precipitace s turbidimetrickým vyhodnocením
Odebíraný materiál: Krev
Odběr do: Plast se separačním gelem (Vacuette: červený uzávěr)
Odebrané množství: 5 ml
Dostupnost rutinní: Denně Odezva: dle počtu vzorků, min. 1x týdně
Dostupnost statimová: Nejedná se o statimové vyšetření Odezva:

Pokyny k odběru vzorku: Dle udání výrobce nejsou stanoveny zvláštní požadavky na přípravu pacienta před odběrem.
Pokyny pro pacienta: Pokyny pro pacienty: Odběr žilní krve
Pokyny pro oddělení: Pokyny pro oddělení: Odběr žilní krve
Pokyny k transportu: Nejsou zvláštní požadavky na transport.

Informace k předanalytické úpravě vzorků a stabilitě
Pokyny k předanalytické úpravě
Po odběru krve měřte vzorky do 24 hodin nebo zamrazte při -20 °C.
Při stanovení se nesmí používat hemolytické a lipemické vzorky.
Stabilita vzorků
Stabilita při 4-8°C 1 den
Stabilita při -20°C 12 týden
Poznámka ke stabilitě K zabránění nesprávných výsledků je třeba, aby séra byla zmražena a rozmražena pouze jednou.

Meze:
Věk od do Dolní ref. mez Horní ref. mez Jednotka Další údaje
11M 30D 99R+ <1,0 1
Základní informace k analytu:
Zdroj referenčního rozmezí: Příbalová informace.
Jednotka: IP

CIK – cirkulující imunokomplexy

Teoretická část

Součástí normální funkce imunitního systému organismu je tvorba imunokomplexů, které vznikají při reakcích antigenu s protilátkou. Navázáním protilátek na antigeny přítomné v tkáních, volně v plazmě nebo v dalších tělních tekutinách, vznikají tzv. cirkulující imunokomplexy (CIK), které jsou za normálních okolností odstraňovány retikuloendotelovým systémem. Pokud však dochází k ukládání velkého množství imunokomplexů ve vaskulárních strukturách, aktivuje se v organismu zánětlivý proces zahájený aktivací komplementové kaskády. Důsledkem přetrvávajícího zánětu je pak řada chorob, při kterých dochází k poškození tkáně vlastním imunitním systémem. Tato onemocnění spadají převážně do kategorie systémových autoimunitních chorob.

Případná patologická povaha imunokomplexů závisí na mnoha faktorech, např. na původu antigenu, třídě imunoglobulinu, velikosti komplexů, rychlosti jejich tvorby a také
na funkčním stavu fagocytující složek imunitního systému.

 

Metody stanovení

Metody stanovení využívají fyzikálně chemické vlastnosti imunokomplexů  nebo jejich schopnost vázat se na buněčné povrchy.

 

1.       precipitace s PEG

Nejjednodušší metodou je precipitace imunokomplexů s polyethylenglykolem (PEG). Vzniklý zákal je měřen turbidimetricky. Vyšetření je však velmi nespecifické, neboť zachytí v podstatě jakýkoliv imunokomplex v séru. Nelze tedy rozlišit specifické patologické komplexy.

 

2. stanovení CIK na základě vazby na C1q (ELISA)

Metodou detekujeme komplexy, které aktivují komplement.

 

Studie Světové zdravotnické organizace (WHO) doporučuje, aby bylo měření CIK prováděno nejméně dvěma různými metodami stanovení.

 

Indikace k vyšetření

Orientační a doplňující vyšetření indikované v případě systémových autoimunitních onemocnění s předpokládanou imunokomplexovou genezí. Orientačně může posloužit ke sledování dynamiky onemocnění.

 

Interpretace vysledků

Zvýšené koncentrace CIK doprovází počáteční fáze nebo reaktivace imunokomplexových onemocnění (systémové autoimunity). Jejich výskyt je rovněž  přítomen u stavů spojených s hypergamaglobulinemií. 

 

Literatura

BARTŮŇKOVÁ, Jiřina a Milan PAULÍK. Vyšetřovací metody v imunologii. Vyd. 1. Praha: Grada, 2005, 176 s. ISBN 80-247-0691-1.